Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dějepis za primu

17. 4. 2010

 

 

 

 

 

 

Teď je celý úvod do dějepisu:

Úvod do dějepisu

 

Historie je věda zkoumající lidské dějiny od vzniku člověka po právě uplynulou vteřinu a dějepis je školní předmět zprostředkovávající poznatky o historii člověka a lidské společnosti.

Při zkoumání dějin využívají historici prameny, jimiž je vše, co z minulosti zbylo. Prameny se rozdělují na:

hmotné = předměty, nástroje, zbraně, zařízení domů

obrazové = obrazy, sochy, šperky, fotografie, filmy, mapy

písemné = knihy, listiny, dopisy, náhrobní nápisy

Hmotné prameny se uchovávají zejména v muzeích, obrazové materiály v galeriích, kde jsou uloženy buď v přístupných expozicích, nebo v depozitářích. Písemné prameny tištěné a hromadně vydávané se uchovávají v knihovnách, ostatní v archivech a jsou přístupné ve studovnách či badatelnách.

U pramenů se zkoumá doba a místo vzniku, materiál a jejich použití. Pro zkoumání pramenů zvláště z dávnější minulosti se vyvinuly specializované historické vědy – hmotné prameny zkoumají archeologové, kosterní pozůstatky i antropologové, obrazové prameny historici umění a písemné prameny archiváři.

Písmo vzniklo asi před 5 tisíci lety. Jeho předchůdcem byly různé vrubované hůlky, uzlové značky, řetězce mušlí apod. Rozlišují se čtyři typy písma:

obrázkové (piktografické) – zobrazuje konkrétní předměty, které znamenají slovo či celou větu, např. rongo-rongo na Velikonočním ostrově, písma severoamerických Indiánů

pojmové (ideografické) – znaky mají i přenesený význam, zobrazují věc, vlastnost či činnost, např. egyptské, mínojské, čínské a mayské hieroglyfy

slabičné – znaky mají konkrétní zvukovou podobu, zpočátku znak zachycoval celé slovo, později jen slabiku či spíše souhlásku v slabice, např. sumerský, babylónský, asyrský, perský, chetitský klínopis

hláskové – každý znak je jedna konkrétní hláska, nejstarší jsou ugaritské a protosinajské, o rozšíření se zasloužili zejména Féničané, jejichž abecedu následně upravili Řekové, z jejichž alfabety se vyvinula římská latinka i slovanská cyrilice a později azbuka

Historickou událost musíme pro její pochopení zařadit do časových souvislostí. K tomu nám pomáhá kalendář a letopočet.

Kalendář je soustava dat určená k počítání času. Základní jednotkou je zpravidla sluneční rok nebo měsíc v cyklu několika let. Současný kalendář založený na slunečním roce a 12 měsících po 30 dnech vytvořili již staří Egypťané. Roku 46 př.n.l. ho vložením přestupných roků a změnou délky některých měsíců upravil G.I.Caesar (=juliánský kalendář) a roku 1582 ho úpravou vkládání přestupných roků vylepšil papež Řehoř XIII. (=gregoriánský kalendář) a v této podobě platí dodnes.

Letopočet je soustava dat určená k počítání let od nějakého výchozího bodu důležitého pro danou civilizaci; původně se většinou datovalo podle vlády panovníků. Židovský letopočet tak začíná stvořením světa v roce 3761 př.n.l., řecký první olympiádou roku 776 př.n.l., římský založením Říma roku 753 př.n.l., křesťanský narozením Ježíše Krista roku 1 n.l. a arabský (muslimský) útěkem Mohammeda z Mekky do Medíny roku 622 n.l.

Historikové kromě toho rozdělili lidské dějiny do několika epoch podle převládajících společných znaků:

pravěk je epocha, kdy lidé žili v tlupách, kmenech a rodech a živili se sběrem a lovem, později zemědělstvím a neznali písmo

starověk je epocha nejstarších městských civilizací a velkých říší ve Středomoří, jižní a  východní Asii

středověk je epocha buď navazující od okamžiku užívání písma na pravěk, nebo převrstvující zaniklé či oslabené starověké civilizace, ale vývojově se jim podobající

novověk je epocha, kdy na lidskou společnost má stále větší vliv průmysl, věda a technika a kdy dochází ke stále většímu propojování světa

nejnovější dějiny je epocha vydělovaná z novověku a zahrnující období žijících generací

Jednotlivé epochy nelze časově přesně ohraničit, protože jsou mezi nimi různě dlouhá přechodná období a neprobíhají na celém světě ve stejnou dobu.

Teď je celý pravěk:

Nejstarší a starší paleolit

Nejstarší období dějin které končí asi před 250t. lety.
Nejstarším lidským druhem byl zřejmně Homo Habilis (Člověk Zručný) který žil  asi 2,5M - 1,5M let ve Východní Africe.
Naleziště: Oldwajská rokle.
Užíval valounové nástroje, živil se sběrem plodů, kořínků, vajec, mršin a lovem drobných zvířat. Ještě neumněl rozdělat oheň.
•Homo Ergaster (Člověk Dělný) : žil cca.1,8M - 1,2M let v Africe
•Homo Erectus (Člověk Vzpřímený) : žil cca.1,5M - 50t. let v Africe pak Asie, Evropa
Homo Ergaster a Homo Erectus žili v tlupách, bydleli v jeskyních nebo jednoduchých přístřešcích.Vyrábeli z kamene pazourku pěstní klíny kterými zpracovával potravu nebo jej vkládal do oštěpů.
Loví větší zvířata (bizon, jelen).
Běžně využívá oheň.
V Evropě byl jejich život ovlivněn střídáním dob ledových (glaciál) a meziledových (interglaciál).
Naleziště: Třezletice u Prahy (Zlatý Kopec), Stráňská skála u Brna.

Střední Paleolit

Trval si 250t. - 40t. let před součastností.Na konci staršího paleolitu (cca. 600 000 př.n.l.) se vytváří nový lidský druh Homo Haidelbergensis (Člověk Haidlbersklý) který má výrazně větší mozek a je přímím předkem současného člověka.
V Africe se vyvinulů v Homo Rhodesiensis (Člověk Rhodénský) ale v Evropě čelí nástupu Doby Ledové z toho plyne před 250t. lety se zde vyvíjí Homo Neaderthalensis (Člověk Neandrtálský) který žil ještě před 30t. lety. Bydlel v jeskyních a jednoduchých obydlích.Žil v rodech podle příbuznosti.
Vyráběl stále dokonalejší kamené nástroje např.: drása, škrabadla, sekery (také z paroží a kostí) , kostěné jehlice.
Loví velká zvířata- medvěd, mamut. Již umí rozdělat oheň a objevují se u něj zárodky řeči.
Naleziště: Neanderovo údolí (Západ Německa), Jeskyně Kůlna (Moravský Kras), Jeskyně šipka (Nový Jičín).

Mladší paleolit

Trval asi 40 - 10t. let před součastností kdy je v Evropě poslední doba ledová.
Zatím nejvyspělejší druh člověka Homo Sapiens (Člověk Moudrý) se začal vatvářet asi před 250t. lety v Africe (Etiopie) který se díky poklesu hladin moří postupně rozšířil do Austrálie a Ameriky - do Evropy až s ústupem ledovců.
Bydlel v jeskyních nebo v polozemnicích .
Vyráběl dokonalé kamené nástroje např.: nože, dláta, rydla, luky, šípy.
Organizovaně loví stáda velké zvěře - "Lovci Mamutů".
Je doloženo trvalejší usídlení.
Začíná se rozvíjet umění: šperky (z kostí a zubů), jeskyní malby, kulturní sošky (Věstonická Venuše).
Je plně vyvinutá řeč a rozvinuté náboženství (vrstva šamanů a kněží), pohřby s výbavou.
Naleziště:Altamira (sev.Španělsko), Lassaux (Francie),Dolní Věstonice (Mikulov).

Mezolit

Přechodné období mezi koncem poslední doby ledové a nástupem zemědělství.
V Evropě trval asi 10 000 - 5 500 let př.n.l ale v pralesních nepřístupných oblastech trvá dodnes.
Evropa se otepluje, ledovce ustupují do hor, krajina se postupně zalesňuje a mizí stáda velké zvěře proto lidé loví menší zvířata (jelen bobr) a začínají s rybolovem.
Lidé začínají žít usedlejším způsobem života a často se vrací na stejná místa.
Lidé žijí ve skupinách několika rodů a užívají nástroje jako na konci mladšího paleolitu.
Zcela jistě bylo zdomácněno první zvíře : pes.
Mezolitičtí obyvatelé byli patrně asimilovány prvními zemědělci.
Naleziště: Tošice u Karlových varů, Putim u Písku.

Neolit

Kolem roku 9000 př.n.l. začíná v tzn.úrodném půlměsíci (Egypt, Sírie Palestína, Mezopotámie) tzn. Neolitická revoluce = člověk se stává zemědělcem.
Pěstuje a šlechtí rostliny (obilí, rostliny, luštěniny) a zdomácňuje a chová zvířata.
Přichází k usedlejšímu způsobu života proto se zvyšuje počet obyvatel.
Nová pole lidé získávají žďářením (vypalováním lesů).
Domy staví ze dřeva a žijí v malých vesnicích které sou hospodářsky soběstačné.
Vyráběl dřevěné tyče, háky na obdělání pole a dřevěné srpy a háky s kamenými hroty. Sekeromalty a tehly na opracování stromů. Díky množství potravi nemusí být všichni zemědelci a proto vznikají nová řemesla (tkalcovství a hrnčířství).
Náboženství: kulty přírodních sil kterým lidé přinášejí oběti. Pohřby jsou s bohatou výbavou.
Ve střední Evropě je neolit od 6 tis.př.n.l. a rozlišujeme zde tři kultury podle typu keramiky:•Lineární keramika (Bylany u Kutné hory)
                        •Vypichovaná keramika (Pavlov u Mikulova)
                        •Malovaná keramika (Střelice u Znojma)

 

Eneolit a Chalkolit

Eneolit:
Trval v Evropě v 5. - 3.tis.př.n.l.
Zemědělci užívají dokonalejší nístroje (oradlo), dobytčí zápřah, kovový vůz a využívají přílohové hospodaření (pastvina mezi polem a lesem).
V jižní a západní Evropě vznikají megalitické stavby - manhyry (carnac), kromlechy (kruhová svatyně)-(Stonehenge, Malta).
Ve střední Evropě vznikají romdely (kruhová svatyně ze dřeva) a rozlišujeme 4 kultury podle typu keramiky:• kultura nálevkovitých pohárů
                                              •  kultura lineární keramiky
                                              •  kultura šňurové keramiky
                                              •  kultura zvoncovitých pohárů (Řivnáč u Prahy).

Chalkolit:
Začíná na Blízkém východě v 6tis. př.n.l. - začíná zde zpracování kovů: měd, zlato, stříbro a vznikají specializovaná řemesla: kovotepci kovolijci.
Nedostatek kovů v některých oblastech vede ke vzniku dálkového obchodu a vrstvy obchodníků.
Bohatší vesnice se mnění v města a ze svatyní se stávají chrámy a vytváří se vrstva kmenových náčelníků - vládců.
Do Evropy proniká zpracování kovů okolo 5tis.př.n.l.

Doba Bronzová

Ve 4.tis.př.n.l se na blízkém východě mění Chalkolit na Dobu Bronzovou  a později zde vznikají první státy.
V Evropě se vyrábí z Alpské mědi a Krušnohorského cínu.
Z bronzu se vyráběly zbraně, nástroje a šperky.
Je rozvinutá směna surovin (měď, cín, sůl, jantar) a výrobků. Ve střední Evropě rozlišujeme 3 období.
     •Starší období (23. - 16. stol.př.n.l. ) - Únětická kultura = majetkové
       rozvrstvení vesnice, hradiště náčelníků jsou centrem obchodu.
     •Střední období (16. - 14. stol.př.n.l. ) - Mohylová kultura (mohyla - hrob pod   
       hromadou zeminy) = v hrobech je bohatší výbava, v důsledku ochlazení
       převládá pastevectví.
     •Mladší období (13. - 8. stol.př.n.l.) - Knovíjská kultura = patří do kultur
       popelnicových polí - mrtví spalování a popel v nádobách zahrabán pod zem.
       Jsou nacházeny nekopletní kostry svěčící o válkách nebo krutých trestech
       nebo rituálních obětech.

Doba Halštatská

Starší Doba Železná se nazývá doba Halštataská (8.- 5.stol. př.n.l.)
S tavbou železa začali už Chetité počátkem 2tis.př.n.l. a ze železa se nejprve vyráběly šperky a pak nástroje a zbraně protože byly svou tavbou náročnější.
V Evropě začíná doba železná v 8.stol.př.n.l. a nejstarší pravěké národy už známe jménem (Germáni, Keltové, Thrákové, Etruskové).
Prohlubuje se společenská rozrůzněnost = vrstva velmožů a bojovníků - důkaz i v pohřbívání - bohaté kosterní hroby X prosté žárové hroby.
Ze zvířat nové využíván kůň - k jízdě nebo do zápřahu.
Dále se rozvíjí dálkový obchod - dováží se skleněné perly, bronzové a keramické nádoby ze středomoří a víno.
Vesnice jsou rozsáhlejší a opevněné (příkop + palisáda).
Významná naleziště: Halshttat (Salzburské Alpy) - těžba soli a obchod se středomořím, Bylany a Býčí Skála (Moravský kras).

Doba Laténská

 

Je mladší Doba železná (4.stol.př.n.l. - přelom letopočtu).
Období rozmachu Keltů kteří ze střední a západní Evropy pronikly do Británie, na Pyrenejský a Balkánský poloostrov.
V Čechách sídlil kmen Bójů (název Bohemia).
Keltské kmeny měli v čele velmože (krále) která se opíral o radu starších.
Keltské vesnice se mění v oppida (pravěká opevněná města) - centra obchodu a řemesel.
Největší oppida: Manching (Německo), Závisť u Zbraslavi, Mšecké Žehrovice (hlava Kelta).
Keltové užívají mlýnky na mouku, vaří pivo, chovají drůbež, pěstují ovoce a víno, razí zlaté a stříbrné mince (duhovky), užívají hrnčířský kruh a kopulovou pec pro výrobu keramiky.
Náboženství: polyteistické (mnohobožství) : bohové přírodních sil, nejvýznamější Epona (bohyně země), také posvátné stromy a zvířata.
Významnou roli měli druidové (kněží).

 

 

 

 

 

 

Teď je celý starověk:

Sumerové

Jsou nejstarším známým národem, který počátkem 3. tis. př. n. l. v jižní Mezopotámii mezi Eufratem s Tygrysem vytvořil řadu evropských států, např. Ur. Centrem města byl chrám městského boha a palác vládce - těm byli podřízeni ostatní obyvatelé tj. úředníci, obchodníci řemeslníci, zemědělci.

Stavby: zikkuraty (stupňovité chrámové pahorky), zavlažovací a odvlažovací kanály.

Vynálezy: kolo, klínové písmo - zapisovalo se na hliněné tabulky.

Hlavním materiálem byla hlína (stavilo se z ní vše) a rákos X dřevo, kámen a kovy se dovážely.

Roku 2340 př. n. l. ovládl sumerská města Sargon Akatský a vytvořil 1. říši v Mezopotámii. Po jejím rozpadu zbyla 2 silná velká sumerská města:

Lagaš - vládce Gudea, Ur - vládce Urnamu.

Sumerské památky: Epos o Gilgamešovi, Standarta z Uru, Socha Gudea z Lagaše, stély - protáhlý kámen na výšku.

Stará říše v Egyptě

Když začala vysychat Sahara, lidé se stahovali k Nilu. Kolem roku 3100 př. n. l. Horní Egypt dobyl dolní Egypt a vzniká jednotný stát - hl. m. Mennofer podle faraóna Menniho.

Stará říše trvala asi 2650 - 2150 př. n. l. (3. - 6. dynastie). V čele byl faraón s neomezenou mocí <= považován za vtělení nebes a slunce. Oporou faraóna byli kněží a písař. Střední vrstvu společnosti tvořili řemeslníci, sochaři, malíři rolníci a nejníže byli otroci (většinou zajatci).

Náboženství: polyteistické - Ra, Hor, Anubis, Usíre, Hoft, Tah.

Důležitý byl kult mrtvých => mumifikace a budování hrobek - původně mastavby, pak pyramidy.Nejznámější pyramida v Gíze a největší je Chufuova (Cheopsova) pyramida.

Písmo: hieroglyfické, zjednodušené je hieratické.

Literární památky: knihy moudrých rad do života, texty pyramid.

 

Starobabylonská říše

 

Po rozvrácení Uru byly počátkem 2. tis. v Mezopotámii městské státy:

Na jihu Isin a Larsa; na západě Mari - křižovatka obchodních cest, centrem rozsáhlý palác; ve středu Babylón, který za Chammurapiho (1792 - 1750 př. n. l.) ovládl celou Mezopotámii.

Chammurapi byl neomezený panovník, říši spravovali úředníci. Hlavním zdrojem příjmu bylo nájemné z půdy. Důležitým zákonem byl: 

Chammurapiho zákoník: obyvatele rozdělil do tří skupin - privilegovaní (nejbohatší), nájemní půdy a otroci (živé nástroje)Přestupky mezi privilegovanými se trestaly podle zásady oko za oko, zub za….Přestupky mezi privilegovaných vůči ostatním jen pokutou.

Roku 1594 př. n. l. Chetité říši rozvrátili a vyplenili Babylón.

Mimo Starobabylónsko říši zůstala Asýrie (na severu), která tou dobou zakládala obchodní osady u Středního moře - než byli vyhnáni z říši Chetity.

 

Střední říše v Egyptě

 

V 1. přechodném období vpadli do Delty Asiaté, došlo k povstáním apaláce i hrobky byly vypleněny. Faraón z Vésetu a Mentuhotep (II.) roku 2040 př. n. l. opět sjednotil Egypt => vzniká střední říše (11. a 12. dynastie). Centrem byla Fajúmská oáza, kde se pěstovalo obilí. Faraóni měli monopol na mořeplavbu a zahraniční obchod (Kréta a Fénicie) a v Deltě vybudovali pevnosti proti nájezdníkům. Faraón Senvosret k Egyptu připojil sever Núbie (ke 2. peřeji). V náboženství roste význam boha z Vésetu.

Roku 1785 př. n. l. vpadli do Delty Hyksósové. Postupně ovládli Egypt, ale poegyptštili se a seznámili Egypťany s koněm, vozem, meči, luky a když vše Egypťany naučili, Egypt se vzbouřil.

 

Mínojská kréta

 

 

 

 

Ostrov Kréta odděluje Egejské a Středozemní moře, na počátku 2. tis. př. n. l. se zde vytváří pálácová civilizace <= středem měst (Knósos, Eaistos, Mallia) jsou rozsáhlé několikapatrové paláce (obytné, správní i hospodářské místnosti) vládců s obdélníkovým nádvořím, stěny byly zdobeny freskamy, na nádvořích se odehrávaly býčí hry (býk posvátným zvířetem Kréťanů); Kréťané byli dobří řemeslníci a obchodníci - obchodovali i s Egyptem a Babylónem, dováželi různé suroviny (cín) a vyváželi keramiku (nádoby, sošky), bronzové výrobky, kůň; Kréťané měli vlastní písmo - nejprve hieroglifické (upravené egyptské) a pak lineární A (hláskové) - dosud nerozluštěno, ale zřejmě sloužilo jen pro úřední záznamy; vrcholem rozmachu Kréty bylo 17. a 16. stol. př. n. l. - v Knóssu (přes 50 tisíc obyvatel) měl vládnout král Mínos X kolem roku 1500 př. n. l. výbuch sopky na Théře (=> tsunami, popel) a úpadek civilizace, na krétu přicházejí Řekové => odraz v bájích o Mínotaurovi, Ikarovi a Daidalovi, pojmu labyrint (=> symbolem paláce v Knóssu byla dvojitá sekyrky, labrys), civilizace definitivně zaniká dalšími nájezdy - ? Mořských národů, ? Dórů.

 

 

 

 

 

Harappská kultura

 

Od konce 4. tis. př. n. l. se v povodí řeky Indus rozšiřuje zemědělství a zpracování kovů a kolem r. 2400 př. n. l. se vytváří Harappská kultura - centry byla města Harrapa (sever) a Mohendšodáro (jih), města měla pravoúhlé uspořádané dlážděné ulice, zděné domy z typisovaných cihel vybavené koupelnami i splachovacími záchody, úřady, veřejné sýpky, krytou kanalizací - nebyly zde monumentální stavby, ale stavby pro pohodlí lidí. Ve městech se nalezly četné sošky zvířat i lidí (vousatého muže i ženy s čelenkou); šperky, keramické nádoby, hračky, kovové nástroje. Obyvatelstvo užívalo písma podobného hieroglyfickému - nejvíce památné je na pečetidlech, pečetních destičkách (měděných) i keramice - nebylo dosud rozluštěno , ale patrně obsahuje jen úřední a náboženské záznamy. Obyvatelstvo mělo kontakt se Sumery. Harappská kultura byla skoro 800 let neměnná (stejný styl, inventář), ale v 18. stol. př. n. l. začíná úpadek (konec typinace, jednoduché stavby) <= snad přírodní katastrofa, snad nájezdy primitivnějších kmenů (harappská města nebyla většinou opevněna) => v pol. 2. tis. př. n. l. harappská kultura zaniká, na tisíc let se v Indii vytrácí znalost písma.

Počátky číny

Čína je osídlena už od konce paleolitu a 1. zemědělci se v povodí řek Jang´c´- ťiang a Chuang Che objevují před 10 000 lety. Podle čínských legend je 1. mýtičtí vládcové naučili všemu potřebnému - rozdělávání ohně, rybolovu, stavbě lodí, zemědělství, výrobě hedvábí atd.

Historicky nejstarší dynastií je Sia (2200 - 1750 př. n. l.) a Šang (1750 - 1022 př. n. l.).

Zemědělci pěstovali rýži, pšenici, sóju.

Města byla plánovitě zakládána, měla mohutné hradby. Řemeslníci vyráběli nádoby a jiné předměty z keramiky a z bronzu a uměli vyrobit hedvábí a papír. Obchodníci nejprve platili mušličkami a pak bronzovými mincemi.

Náboženství: kult přírodních sil a předků.

Nejvyšším z Šangů byl Šang - ťi (pán na nebesích). Ve věštírnách se věštilo z želvích krunýřů - nejstarší zápisy znakovým (2. tis. př. n. l.). Nejstarší literární památkou je kniha písní (11. stol př. n. l.).

 

Chetité

 

Přišli do malé Asie z Kavkazu, kde se naučili tavbu železa. Užívali klínopis i hieroglyfické a jejich jazyk rozluštil Čech Bedřich Hrozný. Hlavní město se jmenovalo Chatušaš. Bylo obehnáno kamennými hradbami, vstup zdobili sochami lvů a reliéfi bohů. Král se dělilo moc se shromážděním svobodných občanů a královna zůstávala královnou i jako vdova.

Chetitská říše se vytváří od pol. 17. stol. př. n. l. a postupně dobývá okolní kmeny a státy. Za krále Muršiliše I. dobyli Sýrii a vyplenili Babylón. Král Muršiliš II. plenil dobytá území a tamní obyvatelé odvlékal na otrocké práce do říše. Král Muvatališ svedl roku 1285 př. n. l. u Kadeše nerozhodnou bitvu s Egyptem a uzavřel s ním mírovou smlouvu. Kolem roku 1200 byli Chetité zcela zničeni tzv. mořskými národy a až po několika letech vznikají v malé Asii nové říše: nejprve říše Frýgů - král Mídas a pak říše Lýdů, která válčila s Peršany.

Nová říše v Egyptě

Je vláda 18. - 20. dynastie a trvala v letech 1550 až 1080 př. n. l. Vládnou faraóni válečníci, kteří neustále posunují hranice Egypta. Významní faraóni: Ahmóse I. vyhnal Hyksósy, Thudmóse III. - na jihu rozšířil Egypt až k 4. peřeji a na severu až k Eufratu.

Ramese(s) II. - bojoval s Chetity u Kadeše

Ramese(s) III. - odrazil útok mořských národů.

Faraóni se opírali o 3 skupiny - armáda

- úředníci

- kněží => vzrůstá moc i pozemkový majetek kněží =>

faraón Achnaton (Amenhotep) se pokusil o nábožensko reformu = zavedl jediného boha Atona (sluneční kotouč) Achnatonovi výrazně pomáhala Nefertity (jeho žena). V Egyptě vládla i faraónka Hatšepsovet - výprava do střední Afriky.

Architektura (stavební památky): skalní hrobky v Údolí králů - nejslavnější Tutanchmónova; zádušní chrámy* v Luxoru, v Karnaku (Amonův chrám), Abú simbel (sochy Ramese II.). Při jejich stavbě* se rozvíjela umělecká řemesla, malířství (obličej z profilu) - významnější postava je větší.

V 11. stol. př. n. l. začíná tzv. pozdní období, kdy v Egyptě vládnou cizí dynastie a nakonec se Egypt stává součástí jiných říší.

 

 

 

 

 

 

Mykény

 

Počátkem 2.tisíciletí př.n.l. přišli na poloostrov Peloponés Řečtí Achájové a vytvořili zde Mykénskou civilizaci, jejímž centrem byla města Mykény,Tíryns, Pylós. Mykénská města byla na opěvněných pahorcích a rozvíjeli se pod vlivem Mínojské Kréty. Uvnitř měst byli objeveny hrobky - z počátku šachtové (nalezena zlatá posmrtná maska), později kopulové (nejznámější = Aférova pokladnice). Mykénské paláce byli obehnávány stále většími a většími kamenými hradbami. Vstup tzn. Lví Branou.Mykéňané byli především bojovníky (v hrobkách objeveny obrazy válečných vozů) X původní obyvatelstvo se věnovalo zemědělství. Mykéňané převzali od Kréťanů tzn.Lineární písmo B.Ve 12.stol.př.n.l. Mykénská kultura zaniká – příčinou je vpád řeckých Dórů kteří znali železo kdežto Mykéňané jen bronz.

 

 

 

 

 

 

Mezopotámie ve StředoAsyrské říši

 

V polovině 16 stol. př.n.l. se nejmocnějším státem severní mezopotámie stalo Mittani které se rozskládalo mezi Eufratem a jezerem Van kde bylo hlavní město Vašukami.Na vrcholu bylo Mittani v 15. stol. př.n.l. kdy za vlády Lašutara ovládlo Sírii a Asýrii a uzavřelo spojenectví s Egyptem proti Chetitům. Babylón je v 16. stol. př.n.l. v ůpadku – přicházejí sem Kassité, přejímají Babylonskou kulturu a vládnou zde 5 staletí.Vrchol středobabylonské říše je ve 14. stol. př.n.l. kdy za vlády Burnaburiáše II. který měl kontakty s faraonem Achnatonem.Ve 14. stol. př.n.l. Chetité znovu útočí na Mittani. Bojuje se o obchodně důležitou Sírii. Nově se užívají válečné stroje – Mittani ztrácí Sírii a Asírii a Chetité začínají bojovat s Egyptem.Po nájezdech mořských národů se nejmocnějčím státem stala StředoAsyrská říše. Cílem výbojů byli otroci a kořist do královského pokladu.V polovině 13. stol. př.n.l. rozvrátili Mittani a dobyli Babylón.Vrcholem je počátkem 11. stol. př.n.l. kdy za vlády Tiglapilesara Asyřané ovládají území od Středozemního moře po Střední Mezopotámii.  

 

 

 

 

 

 

Féničané

 

Již během 3 tis. př.n.l. vznikají na pobřeží dnešní Sýrie a Libanonu městské státy. Nejznámější: •Ugarit – dlážděné ulice, velký palác vládce, zřejmě nejstarší hláskové písmo.•Byblos – obchodní centrum mezi Egyptem, Babylonem a Krétou.Po vpádu mořských národů se koncem 2 tis. př.n.l. rozvíjejí městské státy Féničanů. Nejsilnější byl Tyros (na ostrově při pobřeží), který za vlády Chíráma I. ovládl další Fénická města. Využil oslabení Egypta a postupně kolonizuje Středomoří např.: Kypr, Sicílii, Tunisko. Kde bylo roku 1814 př.n.l. založeno Kartágo a pobřeží Pyrenejského poloostrova.Féničané byli vynikajícími mořeplavci - možná obepluli Afriku - a obchodníky - obchodovali po Středomoří a pobřeží Atlantiku.Vyváželi cedrové dřevo, látky, oleje. Dováželi měď, stříbro a cín.Úpravou Ugaristického klínopisu vytvořili hláskové písmo (29 znaků pro souhlásky) z něhož vznikla Alfabeta i Latinka.

 

 

 

 

 

 

Židé

 

Židé byli původně pastevci, kteří přišli za potravou do Egypta kde skončili v otroctví.Koncem vlády Ramesse II. odcházejí podvedením Mojžíše do Palestíny (Kannán) kde bojují s domorodci (Kannanijci) a mořskými národy (Filištini).Až vojevůdce Saul koncem 11.stol. př.n.l. vytvořil Židovský stát a stal se jeho prvním králem. Další král - David porazil nájezdníky (Goliáše) a rozšířil stát až k Eufratu. Jeho syn - Šalamoun proslul jako moudrý král a přátelskými vztahy s okolními národy (Fénicie,Egypt) a v Jeruzalémě vybudoval velký chrám.Po Šalomounově smrti se Židovský stát rozpadl na Izrael (na severu) a Judsko (na jihu) které dál slábnou.Izrael dobyli roku 722 př.n.l. Asyřané a Judsko roku 587 př.n.l. Babylóňané - Babylónské zajetí Židů.Hlavním pramenem pro dějiny Židů je Starý Zákon, který se skládá z Tóry (5 knih Mojžíšových), Proroctví a Spisů.Židé uctívali 1 boha - J.H.V. (Jahve). 

 

 

 

 

 

 

NovoAsyrská říše

 

V 9.stol.př.n.l. král Ašur Nasirpal II. obnovil Asyrskou říši a ovládl Sírii která se stala Asyrskou provincií.Z hliněných tabulek máme informaci o válečných taženích, složení vojska: vozatajstvo, jízda, lukostřelectvo, ženisté, žvědové a válečných strojích: bojové věže s beranidly.Díky tomu získali Asyřané pověst krutých válečníků.V 8.stol.př.n.l. Asyřané soupeřili s říší Urartu ("Nástupce" Mittani) o Sírii.V 7.stol př.n.l. se Asyřanům podařilo vybudovat velkou říší když postupně ovládly Babylon (689 př.n.l.), Sírii, Fénicii, Izrael a Egypt (666 př.n.l.).Vrchol nastává za krále Ašur Banipala I. který založil nová hlavní města - Ninive, kde nechal postavit paláce z glazované cihly a hlavně velkou knihovnu - 25 000 hliněných tabulek které se dochovali díky vypálení města.V polovině 7.stol. př.n.l. nastal úpadek - boje o trůn, vzpoury podrobených národů proto roku 612 Bybylóňané a Médové dobyly a vyplenili Ninive a Asyřané mizí z dějin.

 

 

 

 

 

 

Novobabylónská říše

 

Roku 626 př.n.l. byli z Babylónu vyhnáni Asyřané a vznikla Novobabylská říše která převzala Asyrskou kulturu.Na vrcholu v 1. polovině 6. století př.n.l. za krále Nabukdnezara II. který ovládl celou Mezopotámii a dobyl Sýrii a celou Palestinu (Izrael a Tunisko).Židovští otroci pomáhali opravovat poničené Babylónské památky: 7.stupňový zikkurat s chrámem boha Maduka (výška 90m.), třída procesí – zdi domů z glazovaných cihel s reléfy lvů a býků (Jamalova). Ištařina brána, visuté zahrady Semiraidiny (zikurat).V polovině 6. stol. př.n.l. úpadek říše - boje o trůn a množství troků – roku 539 př.n.l. se Babylón vzdal Peršanům.

 

 

 

 

 

 

Persie

 

Koncem 8 stol.př.n.l. se z kmenových svazů Iranských kmenů vyváří Médská říše.Na vrcholu počátkem 6 stol.př.n.l. ovládá území od Indu k Malé Asii kde roku 585 př.n.l. svedla s Lýdii nerozhodnou bitvu na řece Halys.Peršané byli původně vazaly Médské říše ale roku 550 př.n.l. Kýros Veliký Médy porazil a převzal jejich říši a postupně dobyl Babylón, Sírii, Palestinu a Lídii a jeho syn dobyl Egypt.Kýros dobytá území neplenil ale nechával se inspirovat tamější kulturou. Perské výboje završil Dáreios který ovládl i střední Asii ale prohrál s Řeky.Dáreios zdokonalil správu říše, vybudoval cesty chráněné pevnůtkami a   vybudoval průplav mezi Nilem a Rudým mořem.Peršané užívali upravené klínové písmo.Náboženství vycházelo z učení proroka Zarathušty = při boji se zlem musí být člověk na straně dobra.Významné památky: hrobka Kýra Velikého (v Pašardadách), chrám sta sloupů v Persepoli, královský palác v Sumsách (hlavice z dýky a reliéfy lvů a lukostřelci).

 

Počátky Indie

 

V polovině 2. tisíciletí před našim letopočtem přichází do Indie kmeny Áriů a s pomocí válečných vozů rychle ovládli severozápad Indie a centrem se stal Pandžáb. V čele byli rádžové a obyvatelstvo se dělilo do 4 kast: brahmani a kněží, vládcové a bojovníci, řemeslníci a obchodníci, šudrové, nedotkunutelní. Postupně vzrůstá moc brahmanů, kteří složitými rituály zajišťují přízeň bohů a z toho plyne, že probíhají kritická učení: upaništrády (meditace), karmy (převtělování). Na tyto názory navázal Gautema Buddha (563 – 483) a říkal že cílem lidského života je spása Nirvána = spása duše v níž se každý dopracuje koloběhem životů. 

 

Čína za dynasti Čou

 

Asi roku 1022 př. n. l. Čouové svrhli Šangy a na 8 staletí ovládli Čínu a rozdělili ji na 2 období: západní Čou (1022 - 771) - Čouové skutečně vládnou, nejmocnějším císařem Mu: rozšíření Číny až do Asie.
- období východní Čou (770- 256 př. n. l.) - Čouští císaři formálními vládci, protože císaři byli syny nebes. V tomto období spolu bojují malé čínské státy ve velmi krvavých válkách. Starší část tohoto období označil Konfucius jako doba jar a podzimů.
Přes neustálé války se rozvíjí filosofie - řada směrů => označení období sta škol: nejvýznamější byla škola Jing a Jang = svět je vytvářen působením protikladů. Z tohoto vychází Lao-c´ - taoismus = cesta mezi protiklady život v souladu s přírodou. Nejvýznamnějším filosofem byl Konfucius (551 - 479 př. n. l.) - stát má být uspořádán jako řádná rodina => úcta lidí k bohům, mladších ke starším a žen k mužům - podřízenost, ale současně ti nadřízení musí být vzorem. Pokud panovník není vzorem nemá právo vládnout. 

 

 

 

 

 

 

Teď je celé starověké Řecko:

 

Temná staletí Řeků

 

Po zániku Mykén se Řecko vrací do pravěku a z toho plyne, že období mezi léty 1100-800 je nazýváno temnými staletími, protože nejsou žádné písemné památky a ani kamenné stavby a hlavním zdrojem obživy je znovu zemědělství a z řemesel se rozvíjí hrnčířství (geometrické vzory), tesařství (domy, lodě), koželužectví a nově kovářství=zpracování kovů.

Příchod Dórů na Peloponés uvedl do pohybu všechny Řeky – Achájové se přesouvají do vnitra Peloponésu a na Kypr. Ionové a Aiolové se přesouvají na ostrovy v Egejském moři a na pobřeží malé Ásie.

Důležitými městy jsou Snirna a Milétos (v Milétosu se našla „venuše milénska“).

Jejich sousedy jsou Frýgové a Lýdové.

Řekové žijí v rodové společnosti v čele rodů Basileů.

Koncem devátého století Řekové znovu přejímají fényckou abecedu. 

V 8. století vzníkají nejstarší eposy Ílias a Odysea připisované básníku Homérovi, které ukazují řeckou společnost v temných staletích, ale i řecké bohy a hrdiny.

 

Řecké městské státy  

 

 

V 8 století vznikají v Řecku Polis = městský stát (centrální město + okolní vesnice) kde z počátku vládne šlechta = aristokracie která vlastní nejvíce zemědělské půdy proti tomu v 7 století s dalším rozvojem řemesel dochází k nárůstu počtu zemědělců, z toho vychází pokles moci aristokracie která, se své vlády vzdává buď přirozeně, nebo díky tyranovi (= samovládci), který ji s pomocí lidu svrhne a pak podporuje rozvoj státu (nová výstavba, rozvoj podnikání).

S rozvojem řemesel a obchodu začínají Řekové využívat mince převzaté od Lýdů.

S proměnami společnosti se mění i složení vojska-místo šlechtické jízdy převažují těžkooděnci (=hoplíti) z řad řemeslníků a obchodníků.

S rozvojem měst vznikají první zákony a na správě měst se podílejí všichni svobodní občané tj. dospělí muži z té Polis.

Během 8 století přestává půda v Řecku stačit na obživu obyvatel, z toho nám vychází, že nastává velká Řecká kolonizace = hledání nové půdy a surovin z toho plyne, že jsou zakládány nové osady v Černomoří, jižní Itálii, na Sicílii a v jižní Francii.

 

Příklady osad: Neapolis (dnešní Neapol)

 

                      Tarent

                      Syrakusy

                      Marsái (dnešní Marseille)

 

Řecké Náboženství

 

Tvořitelská božstva
Chaos – počátek a pramen všeho na světě
Erós – zosobnění mocné a vše oživující síly; bůh lásky a sama láska
Úranos – bůh nebe, též samo nebe
Gaia – bohyně země a sama Země
Aithér – bůh věčného světla
Erebos – bůh věčné tmy a věčná tma sama
Hémerá – bohyně jasného dne
Nyx – bohyně noci a zosobněná noc
Pontos – bůh hlubin vnitřního moře
Kallirhoé – zrodila Echidnu a obra Géryona

Pontos a Gaia zrodili tyto významné bohy:
Eurybia – matka otce hvězd a větrů Astraia
Forkýs – mořský bůh, strážce moří, hlídač mořských nestvůr
Kétó – mořská bohyně, zosobňovala všechny hrůzy na moři a v moři
Néreus – mořský bůh, přívětivý k lidem, zvaný „Mořský stařec“

Titáni

Titáni a titánky jsou v řecké mytologii synové matky země Gaie a boha nebe Úrana.
Astraios
Aithra
Asteria
Atlás
Dióna
Epimétheus
Foibé
Hyperion
Iapetos
Klymené
Koios
Kríos
Kronos
Menoitios
Métis
Mnémosyné
Okeanos
Pallás
Persés
Prométheus
Rheia
Téthys
Theia
Themis

Vedle Titánů byli zrozeni Gaiou s Úranem (nebo z kapek Úranovy krve):
Giganti – obludní dlouhovlasí obři
Kyklópové – obludní obři s jedním okem
Hekatoncheirové – storucí, padesátihlaví obři
Erínye – bohyně pomsty a kletby, zvané též Furie


Olympská božstva
Zeus – nejvyšší řecký bůh; vládce nad bohy i lidmi
Héra – Diova manželka, ochránkyně manželství, posvátnosti a neporušitelnosti manželských svazků

Diovi sourozenci
Hádés – bůh podsvětí
Poseidón – bůh moří
Hestie – bohyně rodinného krbu
Démétér – bohyně plodnosti země a rolnictví

Diovy děti
Athéna – bohyně moudrosti a vítězné války, ochránkyně statečnosti, práva, spravedlnosti a umění
Apollón – bůh slunce a světla,lékařství,hudby,poezie,umění a čistoty,vládce múz a věštíren
Artemis – bohyně měsíce, ochránkyně přírody a zvěře, vášnivá lovkyně
Héfaistos – bůh ohně a kovářství, zbrojíř bohů a ochránce řemeslníků pracujících s ohněm a kovářství
Arés – bůh války
Afrodíté – bohyně krásy a lásky
Hermés – bůh obchodníků, poutníků, řečníků, atletů, vynálezců, podvodníků a zlodějů; posel bohů

Trojici nejmocnějších bohů tvoří Zeus – nejvyšší vládce, Poseidón – vládce nad vodami a Hádés – vládce podsvětí. Právě Hádés však nepobýval na Olympu, žil ve svém zlatém paláci v nejtemnější části podsvětí, které nikdy neopouštěl. Proto se uvádí, že Olympských bohů bylo jenom dvanáct.

Ostatní bohové a polobohové
Adrásteia – bohyně hor - fryžská
Achelóos – bůh řeky v Aitolii
Aiolos – bůh vládce větrů
Amfitríta – bohyně mořská, manželka Poseidóna
Anemoi – bohové všech větrů
Anterós – bůh pomsty zhrzené lásky
Apaté – bohyně klamu a sám klam
Asklépios – bůh lékařství
Asópos – bůh řeky v Boiótii
Áté – bohyně zaslepené a nezkrotné vášně
Artemis – bohyně lovu
Boreás – bůh severního větru
Daimón – božská bytost-vliv na osudy člověka, nebo duch zemřelého
Deimos – zosobněný děs
Dionýsos – bůh vína a veselí
Dryády – lesní nymfy, nižší bohyně
Eileithýia – bohyně porodu
Éós – bohyně ranních červánků
Éósforos – bůh hvězdy Jitřenky
Erós – zosobnění mocné a vše oživující síly; bůh lásky a sama láska, syn Afrodíty
Eris – bohyně sváru
Erínye – bohyně pomsty a kletby (též Furie a Eumenidy)
Alléktó – bohyně pomsty a kletby
Megaira – bohyně pomsty a kletby
Tísifoné – bohyně pomsty a kletby
Euros – bůh východního (JV) větru i sám vítr
Eurynomé – mořská bohyně
Fobos – zosobněná hrůza
Gráníkos – bůh řeky v Mýsii
Harmonia – proměněna v hada
Hébé – bohyně věčné mladosti, služebnice olympských bohů
Hekaté – bohyně měsíce – maloasijská
Hélios – bůh slunce a světla
Héliovny – sestry Faethóna
Héraklés – hrdina, vzat na Olymp, prohlášen nesmrtelným
Hóry – bohyně ročních období a pořádku v přírodě i ve společnosti
Eiréné – bohyně míru
Eunomia – bohyně zákonnosti
Karpó – bohyně podzimu
Thalló – bohyně jara
Hyády – dcery Titána Atlanta nebo Ókeana
Ambrosia
Eudóra
Faisylé
Korónis
Polyxó
Faió
Dióna
Hymén – bůh sňatku a ochránce manželství
Hypnos – bůh spánku a sám spánek
Charitky – bohyně půvabu a krásy
Aglaia – bohyně půvabu a krásy – „Skvělá“
Eufrosyné – bohyně půvabu a krásy – „Dobromyslná“
Pásithea – bohyně půvabu a krásy
Thaleia – bohyně půvabu a krásy – „Kvetoucí“
Íasión – bůh úrodného nitra země
Ínachos – bůh stejnojmenné řeky v Argu
Iris – bohyně duhy
Kallistó – družka bohyně lovu Artemis
Kéfísos – bůh řeky v Boiótii
Kéry – bohyně smrti, zejména násilné
Kirké – kouzelnice
Kybelé – Matka bohů, dárkyně života
Létó – bohyně, matka Apollóna a Artemis
Litai – bohyně proseb (mn. č.)
Lucifer – zosobnění hvězdy Jitřenky a její bůh
Moiry – bohyně osudu,sudičky
Atropos – četla knihu života a určovala hodinu smrti
Klóthó – rozpřádá nit lidského života
Lachesis – rozvíjí nit lidského života
Mómos – bůh hany a hlouposti
Morfeus – bůh snů
Múzy – bohyně umění
Erató – Múza milostného básnictví a milostných písní
Euterpé – Múza lyrického básnictví
Kalliopé – Múza epického básnictví
Kleió – Múza dějepisectví
Melpomené – Múza tragédie
Polyhymnia – Múza hymnických zpěvů a sborové lyriky
Terpsichoré – Múza tance
Thaleia – Múza veselého básnictví, komedie a pastýřských zpěvů
Úrania – Múza hvězdářství
Nefelé – bohyně oblaků
Nemesis – bohyně odplaty
Níké – bohyně vítězství
Nymfy
Adrásteia – nymfa
Alexirhoé – vodní nymfa
Dafné – nymfa
Echó – horská nymfa, proměněna v ozvěnu
Hesperia – nymfa
Ídaia – nymfa
Kalypsó – nymfa
Oinóné – nymfa z Tróady
Salmakis – nymfa horského pramene u Halikarnassu
Sýrinx – nymfa z arkadských hor
Najády – vodní nymfy, nižší bohyně
Aiglé – najáda nejkrásnější
Néreovny – nižší mořské bohyně
Notos – bůh jižního větru
Oiagros – říční bůh v Thrákii
Ókeanovny – bohyně vnějšího moře
Oready – horské nymfy, nižší bohyně
Pan – bůh lesů a lovců, pastýřů a stád
Peithó – bohyně lichotivého přemlouvání
Persefona – manželka vládce podsvětí
Plejády – sestry Hyád, proměněny v souhvězdí
Maia – proměněna v Plejády
Meropé – proměněna v Plejády
Plútos – bůh bohatství
Priápos – bůh plodnosti
Próteus – mořský bůh
Seléné – bohyně měsíce
Skamandros (Xanthos) – bůh stejnojmenné řeky v Tróji
Styx – bohyně a zosobnění řeky v podsvětí
Tartaros – bůh a zosobnění propasti
Thanatos – bůh smrti a sama smrt
Thaumás – bůh přírodních úkazů na moři
Tritón – mořský bůh
Tyché – bohyně šťastné náhody
Zefyros – bůh západního větru

Bájní tvorové řecké mytologie
Antaios – obr nezdolné síly
Echidna – příšera napůl žena, napůl had
Empúsa – příšera v Hádově říši
Fantasos – zjevoval se jako přízrak
Fénix - ohnivý pták
Giganti – obludní dlouhovlasí obři
Alóeovci – synové Alóea
Efialtés – největší obři
Ótos – největší obři
Alkyoneus
Klytios
Porfyrión
Enkelados
Polybótos
Gorgony – příšery, sestry Graí
Euryalé
Medúsa – Gorgona
Sthenó
Graie – příšery, sestry Gorgon
Harpyje – příšery
Hekatoncheirové – storucí, padesátihlaví obři
Briareós
Kottos
Gyés
Hydra – obluda s hadím tělem a devíti dračími hlavami
Charybdis – mořská obluda
Chiméra – příšera
Chrýsáór – obr
Kákos – obr nestvůrný
Kentauři – napůl muži, napůl koně
Eurytión – nejsilnější z Kentaurů
Folos – Kentaur
Cheirón – Kentaur
Nessos – Kentaur
Kerberos – trojhlavý pes,strážce vchodu do podsvětí
Kúréti – horští démoni z Kréty, ochránci Dia
Kyklópové – obludní obři s jedním okem
Polyfémos – Kyklóp
Ládón – příšera – stohlavý drak,ochránce zlatých jablek
Laistrygonové – národ lidožroutů – obři
Lamia – příšera v Hádově říši
Mínotaurus – netvor-člověk s býčí hlavou či býk s lidským tělem
Orthos – pes dvouhlavý obludný
Pégasos – okřídlený kůň z hlavy Medúzy
Pýthón – drak s hadím tělem
Satyrové – horští a lesní démoni
Marsyás – Satyr
Sfinx – obluda se ženskou hlavou, lvím tělem a ptačími křídly
Sirény – obludy s ženskou hlavou a ptačím tělem
Skylla – mořská obluda
Talós – měděný obr
Tityos – obrovský syn Gaie
Týfón – hrozný obr

Stymfalský pták

Trojici nejmocnějších bohů tvoří Zeus – nejvyšší vládce, Poseidón – vládce nad vodami a Hádés – vládce podsvětí. Právě Hádés však nepobýval na Olympu, žil ve svém zlatém paláci v nejtemnější části podsvětí, které nikdy neopouštěl. Proto se uvádí, že Olympských bohů bylo jenom dvanáct.

Hrdinové

Prométheus
Midas
Orfeus
Tantalos
Hipodamie (Pelops)
DAIDALOS A IKAROS
Filemon a Baucis
Oslavy na počest bohů - Olympijské hry, Pýthijské hry

Věštírna – Delfy (věštkyně Pýthia)

Sparta

 

Byl Polis v Latónii na Peloponésu. Obyvatelstvo se dělilo do tří skupin. Lakedaimoňané se dělili na Sparťany (vládnoucí a plnoprávní), Perioiky(osobně svobodní, ale neplnoprávní, většinou zemědělci a obchodníci) a Heilóty(státní otroci z podrobených národů a států, většina zemědělci).
V čele Sparty byly dva králové kontrolováni 5 Efory. Sparťané se věnovali bojovému výcviku, chlapci od 7 do 30 let sloužili v armádě a ženy byly v domácnosti. Slabá novorozeňata byla zabíjena.

Základem vojska byli hopliti a voják musel přežít nebo zemřít.

Do poloviny sedmého století se ve Spartě rozvíjela i kultura, ale po mesénských válkách se rozvíjí jen vojenská výchova. Vytvoří se společnost rovných.

Během šestého století ovládá Sparta okolní státy a vytvoří Peloponéský spolek=vojenský pakt

 

Počátky Athén

Podle legendy založil Atény kolem roku 800 př. n. l. Basileus Théseus. Největší
vliv zpočátku měla aristokracie reprezentovaná aeropagem - šlechtickou radou.
Výkonnou moc měli archonti (nejvyšší úředníci) volení na jeden rok. Zpočátku
vládli 3 archonti a měli na starosti soudnictví (Eponimus), náboženství
(Basileus) a vojenství (Palemarchos), později celkem 9 a těch 6 nových archontů
mělo na starost dodržování zákonů. Obyvatelstvo se dělilo do fýl podle rodu a
kmenu. Na venkově jsou rolníci závislí na statkářích, kteří musí odevzdávat část
své úrody a také existuje dlužní otroctví.Protože šlechta zneužívala různých
výkladů zvykového práva, tak kolem roku 621 př. n. l. Archont Drakon sepsal
první zákony - byly sice velmi přísné, ale odstraňovaly krevní mstu. Trest smrti
byl dál za úmyslné zabití, ale za neúmyslné zabití vyhnanství.
V 7. stol. př. n. l. se v Aténách dál rozvíjela řemesla, obchod a kultura a nebyla zde nastolena vojenská vláda, jako se stalo ve Spartě.

 

Athény za Solóna

 

Počátkem 6. století před naším letopočtem se rozpory mezi šlechtou a rolníky a z toho plyne, že v roce 594 před naším letopočtem byl archontem zvolen Solón který ihned prosadil zásadní reformy - žil koncem 7. století a v první polovině 6. století před naším letopočtem, byl to symbol moudrosti a také byl schopen se orientovat i v nejsložitějších situacích, byl schopen posoudit každou podrobnost problému…
reformy:

1, zrušil dlužní otroctví a dlužníky vykoupil z otroctví (za peníze státu)

2, místo rozdělení podle původu rozdělil obyvatele do čtyř tříd
                1. a 2. třída – nejvyšší úřady a jezdci
                3. třída – nižší úřady a těžkooděnci
                4. třída – jen voliči a za války lehkooděnci a veslaři
3, každý občan (občan byl pouze dospělý muž) se mohl domáhat svého práva u soudu.
4, podpořil rozvoj řemesel a obchodu např. občanství řemeslníků…
Solón však nevyřešil vlastnictví půdy a z toho plyne že problémy na venkově přetrvávají a z tohoto důvodu v roce 546 před naším letopočtem tyran Peisistratos – přes jeho šlechtický původ se mu podařilo získat podporu chudého Athénského lidu proti svým odpůrcům z řad bohatých lidí a šlechty a zmocnit se vlády, provedl pozemkovou reformu – rozdělil půdu rolníkům, podporoval řemesla, obchod (stříbrné mince sovy)a výstavbu Athén.
Peisistratovi synové byli srženi a z toho plyne že roku 508 před naším letopočtem archon Kleisthénés (athénský státník, zákonodárce, reformátor městských institucí a podle Hérodota byl zakladatelem athénské demokracie) provedl správní reformu=místo fýl byly základem démy (obce, které volily své zástupce do athénského sněmu), každý občan bez ohledu na majetek mohl zastávat jakýkoliv úřad, ale současně byl zaveden Ostrakismus (střepinkový soud=občan nebezpečný Athénám byl na 10 let vypovězen)

 

Řecko-Perské války

 

 

Koncem šestého století před našim letopočtem ovládli Peršané za krále Dáreia I. Thrákii (severní Řecko) a pobřeží Malé Asie, z toho plyne podmanění tamějších řeckých osad.

V roce 499 před našim letopočtem povstání řeckých osad – pomoc Athén, proti tomu povstán potlačena a Milétos (vůdčí polis) zničen.

Peršané připravují výpravu proti Athénám – perské loďstvo nejprve zničeno bouří a po dvou letech nová výprava a z toho plyne, že roku 490 před naším letopočtem bitva u Marathónu – proti Peršanům osamocené Athény (ve Spartě svátky, až po, poměr 1:4), proti tomu výtečná taktika athénského stratéga (velitele) Miltiada (střed podběhl šípy a křivka padla do boku) z toho plyne, že Peršané byli poraženi (1/6 zahynula) a spěšně odpluli (podle legendy doběhl do Athén se zprávou o vítězství hoplíta Feidippidés a zemřel); v polovině 80. let 5. století před našim letopočtem vrcholí politický boj o moc ústavní reformou=archonti losováni ze členů sněmu (úplná rovnoprávnost), proti tomu stratég (velitel armády) dál volen stratégem Themistoklés – prosadil zakoupení o. Salamíny a vybudování válečného loďstva a přístavu Pireus (z výnosů stříbrných dolů – dosud rozdělovány lidem).

 Athény se připravují na další válku s Peršany.

 Roku 480 před našim letopočtem vytáhl perský král Xerxés s velkou armádou (150 tisíc mužů +1 tisíc lodí) přes Dardanely (pontonový most) do Řecka, proti tomu spojená řecká vojska v čele se spartským králem Leonidasem, z toho plyne bitva u Thermopyl (průsmyk) – Řekové zradou poraženi (Sparťané padli) a z toho plyne, že Peršané táhnou na Athény, ale Athéňané odešli na o. Salamína, z toho plyne, že Athény Peršany vypáleny, proti tomu Themistoklés vylákal perské loďstvo k boji, z toho plyne, námořní bitva u Salamíny – menší athénské lodi zničily větší perské lodi a z toho plyne, že král Xerxés s částí armády odtáhl z Řecka, roku 479 před našim letopočtem v bitvě u Plataj zničen zbytek perské armády, ale boje pokračují ještě 30 let a mír uzavřen až roku 449 před našim letopočtem (Peršané nemohou do Egejského moře a pobřeží Malé Asie); i díky bojům s Peršany vzrostla moc Athén, z toho plyne, že roku 478 (477) před našim letopočtem byl založen Athénský námořní spolek (vojenský svazek pod vedením Athén), Athéňané si tvrdě podřizují své spojence, krutě potlačují povstání, postupně zneužívají peněz spolku pro svůj vlastní rozvoj, např. opevňování cest z Athén do Pirea.

 

Athény za Perikla

 

Po Řecko-Perských válkách došlo v Athénách k bojům o moc. Nejprve postrakizován Themistoklés a vlády se zmocnil vojevůdce Kimón který se opíral o šlechtu.

Proti tomu v roce 462 př.n.l Efialtová reforma = Areopag ztrácí skoro všechny pravomoce ve prospěch sněmu - naspává vrchol období Athénské demokracie. Sněm tvoří všichni svobodní Athéňané.  Scházel se 40krát ročně, losoval členy rady 500 - jakýsi parlament, archonty a porotní soudce a volil odborné funkce - stratégy, stavitelé a daň. úředníky.

Kromě Athéňanů žili v Athénách neplnoprávní cizinci a otroci - z ciziny, soukromí otroci a jejich postavení se lišilo podle profese. V polovině 5.stol se do čela Athén dostal Perikles, který byl 15let před tím stratégem (414 - 429).

Zavedl placené úřady aby je mohli zastávat lidé bez ohledu na majetek, podporoval výstavbu Athén, rozšíření přístavu, budování hradeb a obnovu a dostavbu Akropole.

Každoročně se konají Panathénajské hry - sportovní i kulturní hry - působí zde nejlepší umělci a Athény jsou centrem Řecké kultury.

 

 

 

 

 

Teď je celá Řecká kultura:

Řecké umění

Nejzachovalejšími stavbami jsou chrámy. Typické prvky: sloupořadí nesoucí kladí. V průčelí trojúhelníkové štíty zdobené reliéfy s mitologickými motivy. Stěny a sloupy byly původně barevné, sloupy jsou kanelované (žlábkované). Významné chrámy v Athénách na Akropoli Parthenon, Erechteion. V olympia byl chrám boha Dia, Apollónův chrám, Tholos kruhový. Divadla měla půlkruhový půdorys a byl akustický. Řecký dům měl obdélníkový půdorys s Atriem, které oddělovalo obytnou a hospodářskou část. Chrámy a veřejné budovy byly zdobeny sochami bohů nebo hrdinů. Významní sochaři: Freidias (Athéna a Zeus olympijský), Praxitelés (Afrodita), Myrón (diskobolos), Polikleitos (sochy olympijský).

Řecká kultura

Řekové vyznávali ideál Kalokagháthia - harmonický rozvoj ducha i těla.

Během her v Olympii byl vyhlašován posvátný mír. Atleti soutěžili nazí v bězích, skoku do dálky, hodu diskem a oštěpem, pětiboji, boxu a všeboji a později v jezdectví a závodech spřežení.

     

 

 

 Peloponéská válka

Peloponéská válka mezi Athénami vedeným námořním spolkem a peloponéským spolkem, jehož vedoucím státem byla Sparta, probíhala v letech 431 př. n. l. až 404 př. n. l., byla přerušena několika příměřími a skončila vítězstvím Sparty. Tato válka znamenala ukončení vrcholného období Athén a athénské demokracie a trvale otřásla celým Řeckem. Války se zúčastnily všechny řecké městské státy (poleis) a válečné události zasáhly bezmála celý řecký svět. Moderní badatelé označují proto tento konflikt jako „antickou světovou válku“.

Athénský námořní spolek, původně dobrovolné, obranné seskupení svobodných řeckých států, který vznikl po skončení řecko-perských válek, se postupem doby stal mocenským a donucovacím nástrojem Athén a sloužil pouze k vybudování a uchování athénské hegemonie v oblasti Egejského moře. V Athénách byly postaveny tzv. „dlouhé zdi“, jenž spojovaly město s jeho přístavem Pireem, a činily tak obec imunní proti útokům z pevniny.

Peloponéský spolek pod vedením Sparty však představoval efektivní protiváhu k athénské rozpínavosti. Konflikt mezi Athénami a Spartou v letech 457 až 446/445 př. n. l. vyvolaný přechodem Megary na stranu Athén je často považován za předehru „velké války“.

Bezprostřední příčinou této tzv. „první peloponéské války“ bylo spojenectví Théb, severního souseda Athén, se Spartou, namířené proti Fókidě, spojenci Athén. Když Sparťané krátce na to vyslali své vojsko do Boiótie, postavily se jim Athény na odpor. V bitvě u Tanagry však byly Spartou poraženy. Jen dva měsíce poté ale Athéňané zvítězili nad Thébany v bitvě u Oinofyty a na příštích deset let se staly dominující mocí ve středním Řecku. Když se však někteří členové námořního spolku pokusili od Athén odpadnout, byli Athéňané nuceni uznat autonomii Boiótie a válka v roce 445 př. n. l. skončila patem. Samotná Megara opět změnila strany a vrátila se zpět do spartského tábora. Zdálo se, že bylo dosaženo vzájemné rovnováhy sil, neboť v mírové smlouvě uzavřené na třicet let bylo dohodnuto, že stávající spojenecký systém má být zachován a v případě sporu má být povolán rozhodčí soud. Úmyslně však nebyl brán ohled na vztahy k neutrálním poleis, což se mělo později ukázat jako osudová chyba.

Archidámická válka (431 - 421 př. n. l.)

Ve srovnání se Spartou disponovaly Athény slabším pozemním vojskem, ale silnější flotilou. Periklovou strategií bylo jednak nevystavovat se bitvě v otevřeném poli a obyvatelstvo Attiky ochránit za „dlouhými zdmi“, jednak s využitím flotily napadat pobřežní města Peloponésu a blokováním námořních tras Spartu pomalu rozdrtit (již v první peloponéské válce uplatňoval podobnou metodu athénský stratég Tolmidés). Kromě toho bylo podniknuto tažení proti Megaridě, které však bylo jen málo úspěšné. V roce 424 př. n. l. byl sice dobyt jeden ze dvou přístavů Megary, na konci války byl ovšem opět ztracen.

Sparta naproti tomu vpadla se silným vojskem do Attiky a vypálila celé okolí Athén s úmyslem vyprovokovat Athéňany k otevřené bitvě. Athéňané nicméně kvůli převaze spartské falangy odmítali svést bitvu a nadále zůstávali chráněni uvnitř dlouhých zdí. Vzhledem k tehdejšímu stavu obléhací techniky nebylo možné silně opevněné Athény dobýt, pročež se také Sparta uchýlila k opotřebovávací taktice. Sparťané podnikali každoroční letní vpády do Attiky, kterou vypálili a po několika týdnech odtáhli zpět. Údržba flotily a obléhání Poteidaie se ukázaly velmi nákladné, což bylo vytýkáno Periklovi, jenž se proto musel dočasně vzdát úřadu stratéga.

V roce 430 př. n. l. vypukla v Athénách epidemie, které padla za oběť čtvrtina obyvatel města, včetně Perikla v roce 429 př. n. l. Často se uvádí, že se jednalo o mor. Podle nejnovějších poznatků to však zřejmě byl tyfus.

Během války došlo na straně Athéňanů k četným krutostem spáchaným vůči odpadlým spojencům i proti neutrálním obcím. Svou neslavnou roli v těchto hanebnostech sehrálo také athénské lidové shromáždění, které se velmi snadno nechalo strhnout k nerozvážným činům. Lidové shromáždění rovněž zvýšilo odvody spojenců, čímž ještě umocnilo jejich tendenci ke vzpourám. Mnoha zločinů se dopouštěla také druhá strana, včetně Sparťanů, jak dokazuje obléhání Platají. Ruku v ruce s válečnými krutostmi docházelo také k mravnímu úpadku Helénů.

Páchání zvěrstev postupem doby ještě vzrůstalo. Thúkýdidés podává obzvlášť otřesný příklad boiótské vesnice Mykalessos, která byla v létě roku 413 př. n. l. přepadena thráckými žoldnéři ve službách Athén. Thrákové zmasakrovali všechny koho nalezli – muže, ženy i děti, přičemž vnikli také do školy, ve které pobili všechny chlapce.

V roce 424 př. n. l. zahájil talentovaný spartský vojevůdce, král Brásidás, tažení do Thrákie. Nedostatek schopných vojáků ho přiměl nasadit do boje také heilóty, kterým za jejich účast na tažení přislíbil svobodu. Brásidás vytáhl do boje s heslem svoboda a autonomie. Po příchodu na sever navázal kontakt s doposud neutrálním makedonským králem, Perdikkem II., a uzavřel s ním spojenectví. S makedonskou podporou ovládli Sparťané město Amfipolis, nejdůležitější athénský opěrný bod na severním pobřeží Egejského moře. V témže roce Athéňané utrpěli porážku v pozemní bitvě s Thébany. Brasidás nyní začal představovat vážnou hrozbu pro athénské pozice v Thrákii, které chránily životně důležité dodávky obilí z Krymu. V nebezpečí byl také dovoz zlata a dřeva nutného ke stavbě lodí. Ambiciózní Kleón žádal vytrvat v tvrdém proti-spartském kurzu, zatímco jeho politický protivník Níkiás nyní vyzýval k dohodě se Spartou. Příměří, které bylo nakonec uzavřeno, však dlouho nevydrželo a boje propukly záhy nanovo.

Níkiův mír (421 - 413 př. n. l.)

Mírová smlouva uzavřená v roce 421 př. n. l. potvrzovala stávající status quo. Spartě měli být vydáni zajatci, za což se zavázala vyklidit dobyté athénské opěrné body, přičemž Athény se na oplátku měly stáhnout z Peloponésu, ale směly si podržet kontrolu nad jedním z megarských přístavů. Brzy se ovšem začaly objevovat první rozepře, protože většina dohodnutých ujednání nebyla nikdy splněna. Sparťané nadále okupovali Amfipoli a neměli v nejmenším úmyslu vydat město Athéňanům. Athéňané zase odmítali opustit Pylos.

Rovněž spartští spojenci, především Korint a Théby, byli nespokojení, neboť jejich požadavky nebyly ve smlouvě vůbec zohledněny. To přispělo k trvalému napětí v peloponéském spolku. Sparta dokonce sjednala (za Níkiova zprostředkování) spojenectví s Athénami, které však bylo čistě formálního charakteru. Argos, který měl demokratické zřízení a byl úhlavním nepřítelem Sparty, se snažil vytvořit proti-spartskou alianci a nakonec se spojil s Athénami. V Athénách zatím mladý, ambiciózní vojevůdce šlechtického původu, Alkibiádes, usiloval obnovit konflikt se Spartou a podmiňovat tak Níkiovu politiku smíru. Současně Sparta upevnila své svazky s Thébami a Korintem, které se odmítly přidat k argejskému paktu. Tím si uvolnila ruce k zásahu proti Argu. Situace byla o to výhodnější, že Athény se nyní musely vypořádávat s problémy v Thrákii. Argos nebyl schopen nijak využít dočasného oslabení Sparty a v roce 418 př. n. l. bylo jeho vojsko poraženo Sparťany vedenými králem Ágidem II. v bitvě u Mantineie.

Dekelejská válka (413 - 404 př. n. l.)

Sparta a Persie uzavírají spojenectví

Z této katastrofy se Athény již nikdy plně nevzpamatovaly, třebaže mezi oběma válčícími stranami nadále trvala rovnováha sil. Sparta prohlásila v roce 414 př. n. l. Níkiův mír za porušený. Využila athénské slabosti a na Alkibiádovu radu obsadila v roce 413 př. n. l. Dekeleiu, strategicky důležitou vesnici v Attice, která od tohoto okamžiku sloužila Sparťanům jako základna pro výpady do okolí Athén. Athény se tak ocitly v trvalém stavu obležení. Důsledkem byl jednak úprk otroků, ale hlavně znemožnění zásobování Athén z ostrova Euboia. Potraviny mohly být do Athén od nynějška dodávány jen po moři. Dlouhé zdi musely být permanentně obsazeny, což vázalo značné síly a mělo negativní dopad na psychiku athénského obyvatelstva.

Athény navíc v roce 414 př. n. l. podporovaly lokální povstání v Malé Asii, čímž si ale znepřátelily perskou říši. Peršané proto navázali kontakt se Spartou a během jednání mezi Sparťany a perským satrapou v Sardech, Tissafernem, byla uzavřena dohoda, v níž se Sparťané zavázali Peršanům odstoupit Malou Asii, za což jim Peršané přislíbili vyplácet pravidelné peněžní plnění.

Prekérní situace Athén využili někteří členové námořního spolku a pokusili se od Athén odpadnout. Spartská flotila vystavěná za perské zlato v této době celkem úspěšně operovala v Egejském moři, nicméně zatím se jí stále nepodařilo zničit athénskou flotilu. Tomu napomohla i obojaká Tissafernova politika, který se i po uzavření smlouvy se Spartou snažil válečný konflikt protahovat a oslabovat tak oba hlavní protivníky ku prospěchu Persie. Alkibiádes se v tomto okamžiku rozhodl už nadále nesloužit spartským zájmům.

Převrat v Athénách

V Athénách panovala silně napjatá atmosféra. Vojenská situace byla vážná, neboť spartské vojsko ohrožovalo athénské spojence v Malé Asii a státní finance byly dlouhou válkou zcela rozvráceny. V tomto okamžiku začala aristokracie v roce 411 př. n. l. chystat státní převrat. Flotila operující poblíž ostrova Samos byla vedena veliteli, kteří už měli po krk politiky své vlasti, jenž vedla ke katastrofě na Sicílii. Jejich protidemokratické spiknutí bylo ještě posíleno zjištěním, že Alkibiádes je přítomen v Egejském moři společně se spartskou flotilou. Alkibiádes byl nucen z důvodu svého ohroženého postavení (údajně svedl manželku krále Ágida II.) opět uvažovat o změně stran. Spiklencům prozradil, že pokud by se moci v Athénách domohla oligarchie, tak by zřejmě Peršané byli ochotní ke smíru s Athénami a on by se pak mohl vrátit do Athén.

Spiklenci postupovali systematicky a navázali spojení s podobně smýšlející skupinou politiků v Athénách. Jejich mluvčí, Peisandros, prohlásil před lidovým shromážděním, že stávající athénské státní zřízení je hlavní překážkou vítězství ve válce. Ve vzniklé atmosféře strachu a nejistoty shromáždění odsouhlasilo vytvoření výboru, který měl vypracovat novou ústavu.

Tak se stoupencům oligarchie podařilo na počátku roku 411 př. n. l. zbavit lidové shromáždění moci. Byla ustavena rada čtyř set, která měla připravit novou ústavu, přičemž volební právo mělo být poskytnuto pouze 5 000 hoplítů a platby obyvatelstvu měly být zastaveny. Shromáždění pěti tisíc se však vůbec nesešlo a veškerou moc vykonávala rada čtyř set (květen/červen 411 př. n. l.). Avšak ani dohoda s Persií ani mír se Spartou se neuskutečnily.

Třebaže velitelé loďstva byly iniciátory tohoto ústavního převratu, veslaři na lodích zůstali nadále stoupenci demokracie a odmítli proto podporovat novou vládu. Pokus o ustavení vlády oligarchie tak neuspěl, zvlášť když někteří vůdcové šlechtické strany jako například Théraménes zastávali umírněné postoje. Již po několika měsících byla rada čtyř set rozpuštěna a v roce 410 př. n. l. byla znovu nastolena demokracie, včetně opatření na podporu obyvatelstva. Alkibiádes již předtím přešel na stranu demokratů, když se mír s Persií ukázal jako nemožný.

Po návratu Alkibiáda následovala celá řada athénských vítězství. Sparťané po porážce v bitvě u Kyziku (410 př. n. l.) byli opět připraveni přijmout mír, což bylo ale v Athénách odmítnuto radikálními demokraty vedenými Kleófoném. Téměř se zdálo, že se válečná štěstěna opět obrátila na stranu Athén. Alkibiádes dokázal přinutit vzbouřená spojenecká města k poslušnosti a dokonce uzavřel příměří se satrapou Frýgie (Tissafernovým sokem). V létě roku 408 př. n. l. byl Alkibiádes po svém triumfálním návratu do Athén zvolen stratégem. Přestože kdysi Athény zradil a přeběhl k nepříteli, obdržel nyní neomezené vrchní velení nad pozemními a námořními silami. Avšak Athéňané nebyli schopni svých úspěchů nijak diplomaticky využít. Navíc brzy se měl Alkibiádovi objevit rovnocenný soupeř, který ho v některých ohledech dokonce převyšoval.

V roce 407 př. n. l. dorazil do Malé Asie zkušený spartský generál Lýsandros a navázal zde kontakt s perským princem, Kýrem Mladším, který se ujal vrchního velení v Malé Asii. Lýsandros učinil na Kýra obrovský dojem. Peršané definitivně ukončili svoji dosavadní opatrnou politiku a rozhodli se plně podporovat Spartu. Výsledek se dostavil okamžitě. Athény byly v roce 407 př. n. l. poraženy v bitvě u Notia, což vedlo k odvolání Alkibiáda, třebaže on sám nebyl této porážce přítomen.

Lýsandros musel sice v dalším roce odevzdat velení, přesto po boku nového spartského velitele Kalikratida nadále řídil vojenské operace. Athénská flotila byla obklíčena Sparťany u ostrova Lesbos. V této kritické chvíli bylo v Athénách rozhodnuto vrhnout do boje veškeré dostupné rezervy, pročež byla vyslána flotila, která v roce 406 př. n. l. donutila Sparťany k bitvě u Arginuských ostrovů. Prý to byla největší námořní bitva, jakou mezi sebou Helénové dosud svedli a skončila skvělým vítězstvím Athén. Nicméně kvůli zanedbané záchraně topících se námořníků došlo k pověstnému arginuskému procesu, který skončil popravou několika vítězných athénských stratégů, čímž se Athény sami připravili o zkušené velitele.

Osud Athén se naplnil po porážce v bitvě u Aigospotamoi v následujícím roce. Athény nedisponovali už žádnou flotilou, zatímco Sparťané pod velením Lýsandra zcela ovládli moře. Ve městě propukla panika: Mnozí občané se děsili představy, že s nimi bude nakládáno podobným způsobem, jakým v minulosti oni sami jednali s poraženými nepřáteli. Pouze Samos zůstal věrný Athénám, všichni ostatní spojenci je už dávno opustili nebo se podrobili Spartě. Lýsandros přikázal části vojska obléhat Samos (jeho občané obdrželi athénské občanské právo – Athéňané pochopili příliš pozdě, že nemají se spojenci zacházet jako se svými podřízenými), zbytek flotily nastavil kurs na Pireus. Před Athénami se nyní spojily všechny spartské námořní a pozemní síly. Město zaplavené uprchlíky tak bylo nyní zcela obklíčeno a na počátku roku 404 př. n. l. zcela vyhladověné konečně kapitulovalo.

Peloponéská válka, která byla vedena s dosud nevídanou brutalitou, znamenala zlomení moci Athén. S koncem tohoto dlouhého konfliktu bylo spojeno očekávání míru a svobody, což je patrné z Xenofóntova líčení kapitulace Athén:

Po přijetí mírových podmínek vstoupil Lýsandros do Pirea a pak bylo za veliké slávy zahájeno bourání zdí, což bylo doprovázeno hudbou hráčů na flétnu, neboť se věřilo, že tímto dnem byla započata svoboda Helénů.

Dlouhé zdi byly srovnány se zemí, athénský námořní spolek rozpuštěn, flotila musela být s výjimkou dvanácti lodí odevzdána vítězům a v samotných Athénách byla nastolena pro-spartská oligarchická vláda (vláda třiceti tyranů, která byla ale již v roce 403 př. n. l. odstraněna). Podobně v řeckých obcích při Egejském moři byly nastoleny Spartě nakloněné režimy opírající se o spartské posádky. Korint a Théby usilovaly o úplné zničení Athén, což ale Sparťané zavrhli, protože ze zániku Athén by nejvíc vytěžily právě tyto dvě obce. Sparta však měla také potíže, neboť se na oplátku za perskou pomoc zavázala obětovat maloasijské obce. To ale nepřipadalo v úvahu, což Spartu vehnalo do konfliktu s perskou říší. Spory o status maloasijských obcí byly vyřešeny teprve vyhlášením královského míru v roce 386 př. n. l.

Tato válka znamenala konec zlatého věku klasického Řecka a představovala zlom v dějinách řeckých městských států, jejichž předchozí politická rovnováha byla nenávratně ztracena. Athény sice dokázaly ve 4. století př. n. l. obnovit svůj námořní spolek, avšak nikdy už se neměly pozvednout ke své dřívější moci v dobách prvního námořního spolku.

Rovněž spartská hegemonie měla existovat pouze několik desetiletí. Místo očekávaného míru a svobody zabředl řecký svět v průběhu 4. století př. n. l. do ještě hlubších a ničivějších válečných konfliktů. Pokusy dosáhnout všeobecného míru (koiné eiréne) na principu autonomie a rovnoprávnosti byly bezvýsledné. Mír avšak bez svobody v Řecku zavládl teprve s nástupem makedonského krále Filipa II.

Řecko po Peloponéských válkách

Duchovnímu rozvoji prospívala literatura a divadlo.

Literatura měla podobu buď Poezie - nejstarší Homér (Ílias a Odysea) a pozdější básníci:

Sapfó (milostná lyrika), Anakreon (oslava požitků života), Pindaros (oslava vítězných sportovců);

nebo drama - vznikla ze sborových písních při Dionízích.

Dramata jsou buď:

Tragédie - dramatici: Aischylós (Oresteia), Sofoklés (Oidipus král), Eurípidés (Médea);

nebo komedie - zábavné hry: Aristofanés (Lýsitrata). Herci (muži) hráli v maskách podle charakteru postavy.

Důraz byl kladen na co nejzajímavější zpracování dramatu.

 

Řecká věda

 

Základem všech věd byla filozofie - láska k vědění. Zpočátku filozofové hledali podstatu světa:

• Thálés - voda

• Herakleitos - oheň

• Pythágoras - čísla

Po nich přišli sofisté kteří zdůrazňovali racionální myšlení a řešili praktické problémy. Nejvýznamější filozofové působili v Aténách :

• Sókrates - zkoumal podstatu života ("Vím že nic nevím")

• Platón - založil akademii - svět je nedokonalým obrazem slova ideí - zakladatel Idealismu

• Aristotelés - kromě ideí je důležitá i příčina, účel a jejich vzájemný vztah. Začal rozvíjet i logiku (věda o myšlení) a politologii (srovnal/porovnal ústavy všech polis)

Mimo Atény:

• Démokritos - zavedl pojem atom

• Diogenes - důraz na skromnost a hmotnou nezávislost

Postupně se osamostatňují ostatní vědy:

• Lékařství - Hipokrates

• Matematika - Pythágoras, Thálés

• Fyzika - Archimédes

• Dějepis - Hérodotós (dějiny ovlivňují zásahy bohu)

                  Thúkididés (dějiny mají přirozené příčiny)           

• Zeměpis - Ptolemaios - země je plochá deska okolo které se točí slunce

• Rétorika (řečnictví) - Démosthénés - F I L I P I K Y

   Peloponéská válka

 

 

 

 

 

Po řecko-perských válkách pokračoval vzestup Athénského námořního spolku (ANS) a Peloponéského spolku. Vzestup ANS s obavami sledovala Sparta, ve které, na rozdíl od Athén, nebyla nějak velmi rozvinutá kultura a tím byla Sparta chudá. Měla však výborná vojska. Napětí mezi mocnostmi rostlo.

Nejprve se zdálo, že se obě mocnosti dohodnou. V roce 445 př. n. l. uzavřeli mír na 30 let, ale ani ten nebyl na dlouho a nakonec ho obě mocnosti porušili (rok 431 př. n. l.).
Ze začátku byly síly rovnocenné: Athény - skoro 30 000 těžkooděnců (hoplítů);
Sparta - asi o 1/3 více X 300 athénských triér na moři = o 1/2 víc než u Sparty + velké zásoby zlata a stříbra.
Athénám válka zprvu vycházela dobře, ale v Athénách vypukl mor, který zabil hodně lidí. Po léta si protivníci vzájemně ničili obyvatelstvo až v roce 421 př. n. l. podepsaly obě strany mír na 50 let, obě strany ale věděli, že nebude platit dlouho.
V roce 405 př. n. l. Sparta zničila Athénské loďstvo (bitva u Aigospotamoi) a donutila Athény kapitulovat (rok 404 př. n. l.). Athény přišli o svou moc, ale Spartě se nepodařilo podmanit celé Řecko po svou moc.
Řecko po Peloponéské válce

Po vítěství v Peloponéských válkách dosadila Sparta své posádky a správce do většiny Řeckých států X narůstá odpor - Korintská válka v nichž Persie pomáhá protivníkům Sparty - 394 př.n.l. námořní bitva u Knidu v nichž Aténský stratég Konón zničil Spartské loďstvo a Atény pak obnovili hradby.

Válka končí roku 386 př.n.l. mírem zprostředkovaným Persií - Sparta zůstala nejsilnějším státem a Řeckým státům bylo zakázáno vytvářet spolky, Maloasijské státy byli zase závislé na Persii.

Stále narůstá odpor ke Spartě a roku 379 př.n.l. byla její posádka vyhnána z Théb.

Občané pak v Thébách zvolili demokracii a brzy se k nim začaly připojovat i ostatní státy a postupně vznikl třetí Řecký spolek - Boiotská liga. Sparta byla tímto výrokem znepokojena a žádala rozpuštění Boiotské ligy, ty však jako podmínku požadovali rozpuštění Peloponéského spolku.

To se však ani jedné straně nelíbilo a tak započala válka. 1.bitva byla bitva u Leukter kde proti Thébám nastoupilo 10 000 hoplítů a asi 1000 jezdců. Thébané měli však jen 6 500 mužů.

Ovšem Thébský stratég a fylozof Epameinóndás vymyslel důmyslné rozložení mužů v tzv.Kosým šiku - zesílené levé křídlo slabší střed a pravé křídlo. Sparta prohrála !

Po porážce u Leukter se od Sparty začaly okolní státy odpoutávat a zavádět demokracii. Théby se ocitli na vrcholu své moci.

Ovšem Epameinóndovy úspěchy vzbudili žárlivost a tak v dalších bitvách vystoupil pouze jako řadový voják. Athénám začala Thébská moc také vadit a tak se přidali na stranu Sparty.Proto v bitvě u Mantinee

Epameinónd padl. Po bitvě také obě strany vztyčily vítězné sloupy i když se říká že to byli spíše náhrobní kameny.

A jak se Řecké státy mezi sebou ničili, objevil se nový nepřítel z venčí - Makedonie.

 

Počátky Makedonie

 

Ve 4.stol př.n.l se Řecké státy oslabily vlastními boji X na sever od nich za vlády krále Filipa II. (359-336)

sílí makedonie, rozvíjí se řemesla, získává přístup k moři, reforma armády - falanga (hoplíti s dlouhými kopími)

Filip II. začíná zasahovat do sporů mezi Řeckými státy - sílí jeho vliv až je Makedonie přijata do spolku Delfské svatyně.

Sílící Makedonie však otřásla Aténské zájmy v oblasti Dardanel (zásobovací trasa) - řečník Démosthénés kritizuje Makedonského krále a dokonce sestavil vojsko několika Řeckých států ale v bitvě u Chaironeie roku 338 př.n.l. Filip II. zvítězil

Svolal všeŘecký kongres - roku 337 př.n.l založen Korintský spolek - Řecké státy podřízeny Makedonii a současně získaly na válečnou výpravu proti Persii (odveta za zničení Atén).

 

 

 

 

 

 

Alexandr Makedonský


Alexandr byl vychován jako vzdělaný voják, po smrti svého otce zlikvidoval jeho odpůrce, stal se králem, potlačil povstání v Řecku a pak roku 334 zahájil trestnou výpravu do Persie.

Postupně porazil početnější perské vojsko v bitvách u Gráníku a u Issu, dobyl Fénicii včetně Tyru a roku 332 př.n.l. i Egypt kde byl uvítán jako "nástupce faraonů" a kde založil 1. Alexandrii (město) jako středisko řecké vědy a umění. Když roku 331 Vbitvě u Gaugamél znovu porazil početnější perské vojsko, stal se perským králem - oženil se s perskou princeznou, převzal perskou správu a perské zvyky X vypálil Persepolis (jako odvetu za vypálení akropole). Pak pokračoval v tažení v tažení na východ, došel až do střední Asie a k Indu a všude zakládal nové a nové Alexandrie, ale když jeho vojáci odmítli jít dál, vrací se do Babylonu, kde roku 323 záhy umírá. Saša sice vytvořil velkou říši, ale nestihl upevnit její správu...

 

Svět Helénismu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po smrti Alexandra Velikého byla říše rozdělena mezi jeho vojevůdce, ale brzy začínají tzv. války diadochů (následovníků), během nichž se z bývalých správců stávají vládci nově vzniklých států - počátku 3. stol. př. n. l. vznikají 3 království:

1) Antigonovců v Makedonii, kde zůstala silná aristokracie, ale i svobodní rolníci, Antigonovci sváděli neúspěšné boje se dvěma spolky řeckých států - aitolským (střed) a achájským (jih) o ovládnutí Řecka;

2) Ptolemaiovců v Egyptě a Palestině, kde navázali na starou správu založenou na úřednících a královských monopolech (papyrus, olej), příjmem králů byly kromě daní i zisky z dálkového obchodu;

3)Seleukovců v Malé Asii, Sýrii, Mezopotámii a Persii, kde byla silná města zakládána králi jako střediska obchodu, říše ale nebyla pevná - postupně se rozpadala - na východě se odtrhla Baktrijská a Parthská říše, na západě Pergamské království a Židovský stát, nezávislost uhájil Rhodos a Pontské království, ve středu Malé Asie po vpádu Keltů vznikla Galatie

S Ptolemaiovci vedou Seleukovci šest válek o Sýrii, až od poč. 2. stol. př. n. l. začínají do dění zasahovat Římané - zprvu jako rozhodčí ve sporech, jichž se později sami aktivně účastnili.

 

Helénská kultura


 

Na území dobytá Alexandrem Makedonským rychle proniká řecká kultura, mísí se s místními kulturami - perskou, babylónskou, egyptskou => nastává doba helénismu = šíření řecké kultury po světě, největší rozkvět prožívají Alexandrie (centrum vědy) –

Založen Múseion (akademie věd) a Bibliotéce (vědecká knihovna, asi 700 tis. papyrových svitků) - rozvíjí se hlavně přírodní vědy, matematika a jazykověda, na ostrově Faros vybudován maják; Athény (centrum kultury a filosofie)

Filosof Epikúros odděloval svět bohů od světa lidí

Zenón vytvořil stoickou filosofii = lidé jsou si rovni, boží rozum je v každém - jen ho poznat a chápat

Komedie zpracovávají život obyčejných lidí, v poezii oblíbené bukoliky (básně o venkovské idylce)

Pergamon (centrem architektury a sochařství) - na místní Akropoli na terasách divadlo, chrámy, královský palác a na vrcholu Diův oltář s monumentálními sochami zápasu bohů a Gigantů => v nedalekém Rhodu vztyčen v přístavu Kolos (socha Hélia); mění se životní styl i v ostatních městech - centrem agora (náměstí s důležitými veřejnými budovami a chrámy), v náboženství dochází ke splývání božstev = více bohů různých civilizací a kreatur začíná mít stejný vzor.

Teď jsou celí Indiáni, Indie, Čína a Keltové ve střední Evropě:

 

Olmékové a Zapotékové

Ve střední Americe se záplavové zemědělství  rozvíjí od 5.tis př.n.l. a hlávní plodina je kukuřice

Olmékové:

Byli nejstarší civilizací - rozvíjela se od 12.stol. u jižního pobřeží Mexického Záliv

Řada vesnic měla společné náboženské centrum - nejvýznamnější jsou San Lorenco a Laventa. Tato centra byla však v 5.stol. př.n.l. zničena

Nejvýznamnějšími památkami jsou obrovské kamené hlavy (2-3 m.vysoké a až 20tun těžké) asi vládců nebo bohů a sošky zvířecích bohů (jaguáří, tygří, lví, žraločí, orlí)

V 5.století př.n.l. Olmékové mizí

Zapotékové:

Střední Mexiko (údolí Oaxaca) - centrem byl Monte Albán.

Byl vytvořen na umnělé ploše a bylo zde nalezeno několik chrámů a plochých pyramid z nichž asi některé sloužili k astronomickým účelům.

Zapotékové měli 2 kalendáře: astronomický (365 dnů) a obřadní (260 dnů)
Vytvořili asi nejstarší písmo v Americe - bylo hieroglifické a na stěnách chrámů byli nalezeny malby krvavých rituálů na obětech, zřejmně zajatcech.

Mayové

Mayové žili na poloostrově Yucatán na pomezí dnešního Mexika a Guatemaly. Nevytvořili jednotnou říši, ale řadu městských států.

V předklasickém období (18. - 2. stol. př. n. l.) vznikají první města a přejímají písmo a kalendář od Zapotéků.

Na vrcholu byli v klasickém období - významná města: Tical, Copán, Paleque, Chichen Itza.

Města bojovala o zajatce.

Konaly se krvavé rituály na počest boha Kukulkána.

Máyové budovali stupňovité pyramidy - nahoře chrám, dole hrobka.

Měli vyspělou astronomii - znali planety až po Jupiter.

Užívali dva kalendáře - scházeli se po 52 letech.

Užívali hieroglyfické písmo zapisované do sloupců - památky: tzv. kodexy (zápis astronomických poznatků, rituálů apod.), popol vuh (epos o dějinách, mitologii atd.).

Číslice se sestavovali za tří znaků. Nejvyššími vrstvami obyvatel byli vládcové, písaři a kněží.

V 9. stol našeho letopočtu došlo k ekologické katastrofě (sucho, eroze, přelidněnost) a většina měst byla opuštěna - nastává postklasické období (10. - 16. stol. n. l.).

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Dějepis za primu

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Proč?

(Nike, 20. 4. 2013 16:20)

Hledám něco o podsvětí a nic tu není!!! :-(

 

 

Portrét



Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< listopad / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 55890
Měsíc: 1139
Den: 35